Krajkářství na Vamberecku

Krajkářství ani paličkovaná krajka nemizí. Naopak. Je však třeba dodat, že se nejedná o tutéž krajku a totéž řemeslo, které bylo známé o několik generací starším krajkářkám a jejich zákazníkům, kteří krajku se zalíbením kupovali a obdivovali. Podíváme-li se na ryze technickou stránku věci, je až s podivem, že na způsobu práce a používaném vybavení pro paličkování krajek se za dobu existence a znalosti této techniky nezměnilo prakticky nic. Poduška válcovitá či kulatá, na stojánku či v košíku, paličky obyčejné či s pláštíkem, k tomu příze a hlavně šikovné ruce, ovládající stejné techniky – plátenko, polohod, pecičku a jiné. Na tvarech a materiálech pomůcek si jistě všimneme krajových zvláštností, od krušnohorských pláštíkových paliček až po jedinečné paličky bambulkové z Vamberka, ale pořád se jedná o stejné pomůcky, které držely v rukou a na nichž pracovaly po staletí generace krajkářek před námi. Ale krajky? V nich je třeba hledat klíč k řešení otázky, kudy vedly cesty krajkářství a kam toto řemeslo bude dále směřovat. Je jen na nás zda toto staré řemeslo udržíme a zda ho budeme šířit dál mezi další generace. Návrh se týká tradice generačního předávání krajkářství, které k Vamberku neodmyslitelně patří. Vamberk je s historií paličkovaných krajek svázán téměř čtyři sta let, v jejichž průběhu se stal centrem krajkářské výroby v Podorlicku. V roce 1889 byla ve městě Vamberk zřízena krajkářská škola, která napomohla udržet a dále rozvíjet vysokou úroveň místní znalosti paličkování a působí zde s nepřerušenou tradicí dodnes. Ve Vamberku se udržela tradice výroby lidových krajek až do 20. století, kdy z jejich bohatství čerpalo i družstvo Vamberecká krajka Vamberk. Z oblasti Podorlicka pocházely zakladatelské osobnosti české moderní krajky. Na jejich tvorbu navázala řada umělců, jejichž díla se stala mezníkem v dějinách užitého umění. Tato díla vznikala právě v rukou vambereckých krajkářek. Silný vztah k umění krajky a pochopení významu tradice českého krajkářství projevilo město Vamberk v devadesátých letech 20. století pořádáním mezinárodních krajkářských setkání. V roce 2002 rozšířilo starou tradici o soutěžní přehlídku krajkářské tvorby, Bienále české krajky. Díla uváděná na Bienále prokazují životní sílu starobylé vznosné techniky, která se dokázala prosadit i v současné době.

Nominovaný kulturní statek se vyskytuje a projevuje kontinuálně, a to v lokalitě vymezené územím města Vamberka a jeho nejbližšího přilehlého okolí, okres Rychnov nad Kněžnou (RK), kraj Královéhradecký. Je imanentní součástí místní lidové tradice od poloviny sedmnáctého století.

První zprávy o výrobě paličkovaných krajek na našem území pocházejí z druhé poloviny 16. století, kdy se znalost krajkářského umění rozšířila po Krušných horách ze saského Annabergu. Organizátorkou výroby byla Barbora Uttmanová, původem z Flander. Na české straně Krušných hor se významnými centry krajkářství té doby brzy staly Boží Dar a Jáchymov. Další tradiční krajkářskou oblastí je Vamberecko. Po třicetileté válce připadlo zdejší panství císařskému plukovníku Kašparu Grambovi, původem z území dnešní Belgie, jehož žena Magdalena Grambová s sebou přinesla znalost paličkování a začala s organizovanou výrobou krajek západoevropského stylu. Velkého rozkvětu dosáhlo krajkářství na Vamberecku v 19. století, kdy poskytovalo obživu několika tisícům lidem, přičemž výrobě krajek se věnovaly doslova celé rodiny od malých dětí, přes jejich rodiče až po prarodiče, díky čemuž předávání této tradice probíhalo jako nedílná součást každodenního života.

Kandidatura statku splňuje veškeré požadavky stanovené výše uvedenými podmínkami nominace. a) statek je živoucí součástí života na Vamberecku, nikoliv jeho pouhou připomínkou či nápodobou. Zájem o tuto rukodělnou techniku je podporován i díky možnosti získání institucionalizované průpravy v rámci Krajkářské školy ve Vamberku, která je jedinečnou svou nepřerušenou tradicí, jakož i svým zaměřením, a to nejen na území Královéhradeckého kraje, ale i z celostátního hlediska. Získání základních technických dovedností hotovení ručně paličkovaných krajek v rámci kurzů Krajkářské školy je pak předpokladem pro další zdokonalování a rozvíjení umění každé krajkářky či krajkáře, k čemuž napomáhá stále udržovaná tradice generačního předávání v rámci místních rodin. K péči o vysokou uměleckou úroveň paličkovaných děl a vzorů pak přispívá činnost Muzea krajky ve Vamberku, jakož i pravidelně pořádané Krajkářské slavnosti, resp. Mezinárodní setkání krajkářek a prestižní přehlídky Bienále české krajky. b) statek má za sebou více jak tří set padesátiletou nepřetržitou dobu trvání, za kterou prokázal svou životnost. Především nekončící variabilitou finálního výrobku – krajky, se dokázal prosadit v rámci nejrůznějších historických uměleckých slohů a podržel si své místo i jako součást kultury postindustriální společnosti. To vše za situace, kdy výrobní prostředky a užívané techniky a postupy práce se ničím neliší od podoby, v jaké byla znalost v období po třicetileté válce do místního prostředí usazena. c) míra autenticity statku je vyjadřována tradičními technologickými postupy, které se po staletí nezměnily. d) Krajkářství jako výdělečná činnost a zdroj obživy obyvatel Vamberecka je z historického pohledu jedinečnou ukázkou ekonomických proměn společnosti a odrazem jejího stavu hospodářství. V samotném počátku bylo krajkářství příkladem tzv. šlechtického podnikání raného novověku, kdy jako součást robotní povinnosti poskytovalo vysokou přidanou hodnotu dílům s minimální materiálovou náročností. Se zrušením poddanství a nástupem nových forem tržního hospodaření se krajkářství zformovalo jako zástupce řemesel provozovaných tzv. nákladnickým způsobem jako domácké zaměstnání. Tomu přispěl i fakt, že krajkářství nikdy nebylo organizováno v rámci cechovního uspořádání. Vzhledem k tomu, že míra přidané hodnoty závisela vždy ve vysoké estetické hodnotě finálního výrobku, tj. na kvalitě krajky, již za vlády Marie Terezie docházelo k zakládání krajkářských kurzů a rodily se zárodky krajkářského školství. Na dalším vývoji řemesla v průběhu devatenáctého století lze pak dokumentovat zásadní změny v životě především zemědělských vrstev obyvatelstva, které díky růstu životní úrovně dosáhlo na vyšší standard v odívání i v úpravě svých domácností, při nichž bylo zhusta využíváno právě krajek coby textilní ozdoby. Zásadně se krajky promítly do tvarosloví lidových krojů a ovlivnily lidovou kulturu, resp. se staly její nedílnou součástí. To však jen zvýraznilo exportní charakter produkce krajek na Vamberecku, které zde byly vyráběny, nikoliv však spotřebovávány. Druhá polovina devatenáctého století je pak názorným dokumentem souboje mezi rukodělnou výrobou a masovou strojní produkcí, tolik typickou pro všechna textilní odvětví výroby. Zatímco však strojní výroba jiná textilní řemesla, jako je soukenictví, plátenictví, tkalcovství a jiné, fakticky zlikvidovala, dokázalo si krajkářství díky svému uměleckému potenciálu a odklonu od těch typů výrobků, které nemohly ve strojní konkurenci obstát, najít svou vlastní cestu, která mu zachovala existenci až do dnešních dnů. e) Reprezentativnost navrhovaného statku spočívá i z celostátního hlediska v nepřerušené kontinuitě jeho trvání, jakož i ve významu a velikosti lokality jeho výskytu, která je tradičně kompaktní a soustřeďuje se kolem přirozeného centra – města Vamberka. U lokalit v dříve jazykově německých oblastech, kterými nepochybně byly Krušné hory – co do počtu krajkářek a osob závislých na příjmech z krajkářství oblasti územním rozsahem několika násobně větší než Vamberecko – nemůžeme hovořit o kontinuitě. Ač se činnosti zdejších dnešních krajkářských spolků, klubů i jednotlivců snaží, jistě záslužně, navázat na předválečnou tradici ve smyslu hotovení tradičních krušnohorských vzorů krajek či společným odborným vzděláváním, mají tyto snahy novodobý původ, bez ukotvení v generačním předávání. Naproti tomu žádná z lokalit v původně českém jazykovém prostředí, jakými jsou např. Sedlice v jižních Čechách, či některé obce Šumavy, nedosahuje velikosti a významu lokality Vamberecka. f) Statek je všeobecně vnímán jako typická činnost pro lokalitu Vamberecka či v širším horizontu lokality Podorlicka. Toto vnímání se zhmotňuje ve všeobecně známém a rozšířeném sousloví „vamberecká krajka“ či „vamberská krajka“ a rovněž v ustáleném spojení „Vamberk město krajky“. Jde tedy o nehmotný statek pro danou lokalitu nejen reprezentativní, ale i určující. g) Statek je navržen k zápisu na Seznam na základě účasti Krajkářské školy ve Vamberku, Města Vamberk a Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, které je mateřskou organizací jeho složky Muzea krajky Vamberk, kteréžto subjekty jsou reprezentanty péče o zachování a rozvoj statku. Organizace udělily svůj svobodný, předběžný a poučený souhlas.

Muzeum krajky ve Vamberku provedlo v letech 1997-1999 výzkum stavu krajkářství na Vamberecku. V rámci výzkumu bylo získáno 450 konkrétních kontaktů z oblasti Orlických hor a na 80 kontaktů z jiných regionů. Z osob, které se hlásily ke znalosti paličkování, však pouze asi 10 % z nich, tj. cca. 50 osob, uvedlo, že krajkářství je pro ně zdrojem obživy, tedy že pracují jako krajkářky, učitelky paličkování, návrhářky krajek či obchodnice s krajkami. Výzkumem krajkářství byl dokumentován počet krajkářek a zároveň byla doložena a zdokumentována dosud žijící a stále rozšířená tradice krajkářství. S ohledem na socioekonomické změny ve společnosti je stále vzácnějším zjevem získávání obživy prostřednictvím výroby a prodeje krajek. Časová náročnost jejich výroby je přímo svázána s cenou výrobku, který se tím s ohledem na mzdový standard dnešních zaměstnanců stává neprodejným. Naopak lze pozorovat stále větší příklon k oblibě tohoto řemesla, resp. rukodělné techniky, jako volnočasové aktivity, kdy cílem není získání výrobku jako takového, ale radost z provozování této činnosti. Zcela zásadním faktorem pro volbu této volnočasové aktivity sehrává generační zkušenost a všudypřítomná znalost této techniky, která dává možnost přebírání zkušeností od v pravém slova smyslů nositelů této tradice, tj. maminek, babiček či tet a strýců. Objektivním faktorem ohrožujícím nominovaný statek je především pestrá konkurence jiných zájmových aktivit, které se jako alternativa nabízejí k trávení volného času, a to nejen na poli rukodělných činností.

Zásadní roli při uchovávání tradice generačního předávání krajkářství na Vamberecku sehrává Krajkářská škola ve Vamberku, která uchovává a předává znalost této rukodělné techniky, a to nejen mezi mládeží a dorostem, ale i mezi dospělými. Při své práci čerpá z vlastních bohatých fondů vzorů, snaží se však i krajku přizpůsobovat vkusu současnosti. Stejně, jako se krajka vždy přizpůsobovala dobovým stylům v minulosti, to však za použití tradičních a stále stejných řemeslných technik. Za garanta na poli odborné péče o uchování, dokumentaci a prezentaci znalosti krajkářství lze považovat Muzeum krajky ve Vamberku, které svou činností naplňuje … K udržení atraktivity řemesla a zachování jeho vysoké umělecké úrovně pak pomáhá přispívat též Město Vamberk jako spolupořadatel Krajkářských slavností, resp. Mezinárodního setkání krajkářek a prestižní přehlídky Bienále české krajky, v rámci nějž prezentují svou tvorbu současní umělci věnující se této technice.