Východočeské loutkářství

Východočeské loutkářství (loutkové divadlo obecně) představuje komplexní kulturní fenomén ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Slučuje dovednosti slovesné (literární), dramatické, dramaturgické, inscenační, režijní, herecké, resp. loutkoherecké, interpretační, scénografické, výtvarné a hudební. Po celou dobu své existence je vnímáno jako významný prvek, který se stal neodmyslitelnou součástí širšího kulturního dědictví českého národa. Tento původně umělý produkt profesionálních divadelníků znamenal v českém kontextu v produkcích kočovných marionetářů vůbec první kontakt širších lidových vrstev s mimofolklorní divadelní kulturou. Svému publiku se čeští loutkáři snažili poskytnout kolektivně sdílený emocionální prožitek světa.V širším smyslu tato společensko – kulturní funkce našla zejména v 19. století mimořádnou odezvu v lidovém prostředí, které přijalo její formy, styl a vyjadřovací prostředky jako projev blízký jeho vlastnímu chápaní uměleckého projevu. Marionetové divadlo jakožto interpretační umění, neodmyslitelně spojené také s profesionální řemeslnou i lidovou tvorbou (řezba, omalování a kostýmování loutek, malba dekorací), vytvořilo nesmírně silnou a pevnou tradici loutkového divadla, která se projevuje nepřetržitě doposud ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích – lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé skupiny a sólisté) – a je permanentně modifikována experimenty, originálními tvůrčími snahami a trendy.
Právě silné a pevné vědomí tradice, z něhož roste obliba loutkového divadla a důvěra v možnosti loutek naplňovat zmíněnou společensko – kulturní funkci přes změny forem a stylů, přesahuje intenzivně do dnešních dnů a vytváří velmi plodné podhoubí pro další uměleckou tvorbu.
V oblasti východních Čech s přesahem do Podkrkonoší našlo loutkářství neobvykle „úrodnou půdu“. V tvorbě zdejších loutkářů se spojuje v jeden celek myšlenkové bohatství a kreativní potence se zručností a dovedností řemeslnou. Východočeské loutkářství oplývá bohatstvím osobitých textových námětů předávaných z generace na generaci, ovlivněných specifickou geomorfologickou, historickou i národností charakteristikou kraje. Je těsně svázáno s řezbářskou, výtvarnou a interpretační tradicí, která se dynamicky proměňuje v dobovém kontextu. V současnosti zde má své výrazné nositele ve všech uvažovaných sférách včetně instituce, která se zabývá jeho reflexí. Evidentně zde existuje řada specifických atributů, které zdejší loutkářskou tradici výrazně ozvláštňují a posilují a zasluhují mimořádné pozornosti (významní místní loutkáři a rodiny, výrazně zvýšená intenzita jejich činnosti oproti jiným oblastem, historicky doložený první český loutkář J. J. Brát, specifické lokální proměny původního repertoáru, věhlasná řezbářská dílna Suchardů v Nové Pace, loutkářská firma APAS v Josefově, mezinárodně proslulé divadlo DRAK v Hradci Králové, a mnohé další).

Počátky vývoje českého loutkového divadla ve východních Čechách spadají do druhé poloviny 18. století. Nejstarší známý český loutkář Jan Jiří Brát ze Studnice u Náchoda začal hrát s loutkami asi v 60. letech 18. století, i když nelze vyloučit i nějaké jeho předchůdce. Výrazný rozvoj loutkářství zde nastal koncem 18. a začátkem 19. století, kdy se postupně stabilizoval inscenační styl kočovných marionetářů i základ jejich repertoáru. Tento typický styl i repertoár si tradiční marionetáři uchovali v podstatě do poloviny 20. století, i když již koncem 19. století nastává nová vývojová etapa, pro kterou je charakteristická činnost loutkářských ochotníků. Třetí vývojová etapa souvisí se společenskými a kulturními změnami po druhé světové válce a její charakter je v oblasti východních Čech určován především vznikem profesionální loutkové scény DRAK v Hradci Králové a také volně působícími profesionálními loutkáři. I když mluvíme o třech vývojových etapách, odpovídajícím proměnám doby, estetického cítění publika a z toho plynoucím novým funkcím, je naprosto zřejmá kontinuita tohoto divadelního fenoménu, jak se projevuje ve vztahu k loutce, řezbářské tradici i v inspiraci stoletou zkušeností tradičních loutkářů, kteří se intuitivně dopracovali k poznání specifických zákonů loutkářské tvorby.

České loutkové divadlo se v průběhu svého vývoje stalo významným fenoménem, který je neodmyslitelnou součástí širšího kulturního dědictví českého národa. Má v české kultuře hluboké kořeny a plní celou řadu společenských i kulturních funkcí.
Loutková divadla sloužila (a stále slouží) jako nástroj neformálního vzdělávání, plní tak vzdělávací funkci. Představení často dětem i dospělým předávají morální hodnoty. Loutky umožňovaly s nadsázkou komentovat politiku a společenské poměry. Postavy jako Kašpárek mohly říkat věci, které by živý herec říct nemohl, což bylo důležité zejména v dobách cenzury.V minulosti mělo loutkářství význam i jako prostředek šíření základní gramotnosti a kulturního rozhledu. Kočovní loutkáři i rodinná divadla tradičně přinášeli zábavu do měst i vesnic. Představení byla společenskou událostí, kde se setkávali lidé napříč vrstvami. Dodnes loutkářské festivaly fungují jako centra komunitního setkávání a plní tak komunitní a zábavní funkci. Východočeské loutkářství není jen forma zábavy – je to komplexní kulturní fenomén, který propojuje vzdělávání, komunitní život, kritiku společnosti i uměleckou tvorbu. Svému publiku se čeští loutkáři snažili poskytnout kolektivní emocionální prožitek světa. Dodnes hraje důležitou roli při utváření kulturní identity regionu i celé České republiky.

Tradice loutkářství – zvlášť ve východních Čechách – se předává kombinací rodinné kontinuity, neformálního učení i institucionální podpory. Nejde jen o „naučit se vodit loutku“, ale o předání celého souboru dovedností, hodnot a způsobu myšlení. Historicky bylo loutkářství často rodinným řemeslem. Děti vyrůstaly přímo „za oponou“ – učily se pozorováním rodičů a prarodičů, postupně přebíraly jednoduché role a zapojovaly se do vedení loutek i vyprávění příběhů. Od konce 18. století působily ve východních Čecháchloutkáři jako například Meissnerové (později Majznerové) z Vrchlabí, Vídové z Úpy, Finkové z Častolovic či Hanušové z Rychnova nad Kněžnou. Od 19. století hrají velkou roli spolky. Ochotnické loutkářské soubory předávají zkušenosti mezi generacemi – starší členové učí mladší přímo při zkouškách a vzniká tak komunitní prostředí, kde se tradice přirozeně udržuje. Postupně roste také role institucionálního zázemí a tradice se předává i formou workshopů, kurzů a seminářů například na loutkářských festivalech či v muzeích.

Loutkářství svou podstatou přispívá k udržitelnému fungování společnosti v několika aspektech.
Pokud jde o ekologickou udržitelnost, pak můžeme mluvit o použití tradičních materiálů – loutky se historicky vyrábějí ze dřeva, textilu a přírodních barev a výroba loutek i scén probíhá přímo v regionu (řezbáři, výtvarníci). Loutky jsou tak vysoké kvality, často se dědí, opravují a renovují (např. v muzeích či souborech).
Co se týče ekonomické udržitelnosti, tak můžeme jako příklad uvést různé loutkářské festivaly, které přitahují návštěvníky a mají tak ekonomický přínos a zároveň udržují tradici „živou“.
Z hlediska sociální udržitelnosti je jednou z hlavních charakteristik loutkářství právě to, že má komunitní charakter – v regionu fungují desítky amatérských loutkářských souborů a ty propojují lidi napříč generacemi, přispívají tak k soudržnosti společnosti.
V neposlední řadě je východočeské loutkářství považováno za významnou tradici, kterou si lidé chtějí předávat dál a která tvoří součást kulturní identity regionu.

Loutkové divadlo je stejně jako ostatní druhy divadla založeno na bezprostředním kontaktu mezi herci a publikem. Přináší divákům kolektivně procítěné zážitky, diváci však zároveň svou přítomností a svými reakcemi ovlivňují výkony herců, kteří vnímají publikum. Tato – ve sféře umění – jedinečná komunikace (divadelní kontakt) je charakteristickým rysem divadla a zdrojem jeho působivosti.
Z tohoto hlediska lze vnímat současný nápor mediálních zábavných produkcí jako faktor, který svou lehkou přístupností může ohrožovat činnost některých souborů, což by vzhledem k rostoucí komercializaci mediální zábavy mohlo mít pro východočeské loutkářství negativní důsledky.
Pokud se týče amatérských souborů, je nutno si uvědomit, že nejen představují pokračování staleté tradice; významným aspektem jejich činnosti je i fakt, že vedle konečného výsledku tvorby, tedy představení, je důležitý i samotný proces přípravy inscenace jako prostředek rozvoje tvořivosti, fantazie, obohacování osobnosti a seberealizace členů souborů. To jsou důvody, pro které je nutno kontaktní loutkářství celé oblasti přiměřeně podporovat.
V současné době se ozývá stále více hlasů kritizujících ubývání, či dokonce potlačování nejrůznějších tradičních forem, resp. technologií loutkového divadla a jeho žánrů. Tzv. alternativní divadlo, které vyjadřovací prostředky loutkového divadla v současnosti využívá, pracuje zejména s výtvarně-divadelní metaforou a využívá spíše loutky – „animované objekty“ a netradiční loutkářské techniky. Souvisí to zcela jistě s řadou dobových trendů nejen u nás, ale i v zahraničí a v neposlední řadě i s proměnou metody výuky na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kdy je loutkářské praxi věnována menší pozornost než v uplynulých desetiletích.
„Ohroženými druhy“ jsou nejenom animační techniky různých forem loutkového divadla (marionety, maňásci, javajky, stínové divadlo) u loutkoherců, ale také technologie a výroba loutek včetně scénografie. Situaci neřeší ani tříletá Vyšší odborná herecká škola v Praze, a tak jsou oporou opravdu jen profesionální loutková divadla, která tyto techniky inspirativně využívají, a zejména pak amatérské soubory a ZUŠ právě v Královéhradeckém a Pardubickém kraji, které mají i v této oblasti bohatou a úspěšnou tradici.

Opatření k zachování nominovaného statku by se měla odehrávat především ve dvou rovinách:

I. Na úrovni jednotlivých občanských sdružení v Královéhradeckém a Pardubickém kraji: týká se především Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství, Volného sdružení východočeských divadelníků, Klubu přátel Divadla Jesličky v Hradci Králové, Sdružení profesionálních loutkářů, UNIMA (české středisko) a dále městských a obecních úřadů.
Obyvatelé jednotlivých lokalit mají aktivní a spontánní snahu, aby tato tradice ze života jejich společenství nevymizela. Jsou si vědomi, že jako celek, tvořený profesionálními loutkáři a nezávislými amatérskými loutkářskými skupinami, je východočeské loutkářství jedinečný kulturní fenomén, poskytující svým aktérům i svému obecenstvu bezprostřední citové prožitky, podněcuje fantazii, metaforickou obrazivost a tvořivým uplatňováním všech výrazových možností loutkového divadla, mezi nimiž se uplatňují i podněty tradičního loutkářství, nabízí významové mnohovrstevné umělecké sdělení, odpovídající složitosti současného světa. V tomto smyslu východočeské loutkářství působí jako protipól zkomercializované zábavné mediální produkce a v tom je jeho nesporná životnost. V tvořivém přístupu k odkazu tradice se jeví jeho jedinečnost a autenticita.
Dotyčné městské a obecní úřady budou v rámci svých možností podporovat východočeské loutkářství, a to prostřednictvím grantového dotačního systému, zejména formou zvýhodněných pronájmů divadelních sálů, finanční podporou průběžného vzdělávání, propagace a publikační činnosti, bez nichž by se mohla vytratit znalost této tradice, včetně technologie a výroby loutek, kostýmů i kulis. Dále poskytnutím finančních prostředků na nezbytnou opravu loutek, kostýmů, divadelních rekvizit a opon včetně záchrany jedinečných sbírek loutek z pozůstalosti východočeských loutkářů či souborů.

II. Na úrovni Krajského úřadu Královéhradeckého kraje

Krajské úřady Královéhradeckého a Pardubického kraje budou využívat nominovaný statek k propagaci kulturního dědictví kraje. Fenomén východočeského loutkářství zařadí jako významný prvek kulturního dědictví v propagačních materiálech, včetně publikací souvisejících s cestovním ruchem.
Krajský úřad zároveň poskytne záštitu a podpoří finančními prostředky výstavu a odborné sympozium (včetně sborníku) na téma Od tradice k současnosti (fenomén českého loutkářství od pol. 19. st. do poloviny 20. st.) – společný projekt Královéhradeckého, Pardubického, Libereckého a Moravskoslezského kraje ve spolupráci s Muzeem východních Čech v Hradci Králové a Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi, ale i dalšími odbornými pracovišti mimo východní Čechy, které mají ve svých sbírky cenné loutkářské artefakty z tohoto regionu (např. Moravské zemské muzeum v Brně uchovává loutky z dílny dobrušských Adámků či novopacké rodiny Suchardů).