V minulosti se ke zhotovování oděvů používaly převážně nebarvené textilie. Barvení a potiskování látek se u nás více rozšířilo v 1. polovině 18. století. V této době se v historických pramenech začíná profesní skupina barvířů rozlišovat. Na barvení vlněných látek a hedvábí různými barvami se specializovali krásnobarvíři. Černobarvíři barvili přízi a plátno modrou, červenou, hnědou a zelenou barvou. Mezi ně se řadili také výrobci modrotisku. Vzorování látek se provádělo dvěma postupy. Pozitivní tisk se vyznačoval přímým nanesením barevného vzoru na látku. Při výrobě modrotisku se uplatňoval druhý způsob, negativní rezervážní tisk. Spočíval v nanesení potiskové hmoty zvané pap na tkaninu, která chránila vzor před zabarvením. Po zaschnutí se potištěná látka barvila ve studené indigové lázni. K ručnímu vzorování látek používali barvíři tiskařské formy. Jednalo se většinou o čtvercové, ale i obdélné nebo obloukové desky. Skládaly se ze dvou dílů. Na vyřezávání tiskařských vzorkovnic se používalo švestkové, ořechové nebo javorové dřevo. Formy na modrotisk se zhotovovaly z hruškového dřeva o velikosti 20×30 cm. Velikost musela při potištění odpovídat trojnásobnému nasazení formy po celé šířce látky (60-70 cm). Formy se skládaly ze dvou, později tří dílů. Část se vzorem se zhotovovala z hruškového dřeva, druhá i třetí část byly z měkkého dřeva, ve svém středu měly vyřezané půlkruhové zářezy, které sloužily k uchycení formy, tzv. grift. Tloušťka desky musela být 20-30 mm, vzor se vyřezával do hloubky 4-8 mm. Hloubka řezu byla podmíněna hustotou papu, který by se v mělké řezbě mezi obrysy vzoru usazoval. Větší hloubka je typická pro výrobu formy na modrotisk. Zhotovovali je barvíři nebo tiskaři sami, většinou si je ale objednávali od profesionálních řezbářů, formířů, resp. formštechrů. Mezi významná centra výroby patřily severovýchodní Čechy, konkrétně Dvůr Králové nad Labem, Nová Paka, Semily. K dalším lokalitám patřila například Moravská Třebová nebo Nový Jičín. Ve Dvoře Králové nad Labem působil do 60. let 20. století formíř Josef Vlk. Jeho formy se nachází například v Muzeu ve Frenštátě pod Radhoštěm nebo v zahraničí, v Norsku, Švédsku i Dánsku. Dlouhá léta spolupracoval s ULÚV a vyráběl formy pro modrotiskové dílny ve Strážnici a v Olešnici. Vnuk Josefa Vlka Milan Bartoš pokračuje v jeho stopách a se svým přítelem a spolupracovníkem Jaroslavem Pluchou patří k posledním zástupcům tohoto specifického a výjimečného řemesla.

Zikmund Winter ve svém díle uvádí, že byli výrobci tiskařských forem u nás známí již v 15. století. Specializování řezbáři modrotiskových forem se u nás objevují v souvislosti s rozšířením modrotisku v 18. století. Z konce tohoto století se ojediněle dochovaly formy, které zpracovávaly tehdejší oblíbené dobové náměty. Zpočátku se formy vyráběly celodřevěné, v průběhu 19. století doplňovaly dřevořezbu mosazné plíšky a hroty až se nakonec vybíjeli celokovové vzornice, které se používaly k potiskování jemných vzorů. Protože tisknutí, potažmo barvení, zajišťovali barvíři, vyráběli si mnohdy formy sami. Vedli vlastní vzorkovnice s listy papíru, na nichž měli otisknuté všechny své vzory. Z nich pak zákazníci vybírali oblíbené motivy. Výroba forem byla závislá na činnosti modrotiskových dílen. Od 2. poloviny 19. století čelil modrotisk konkurenční textilní tovární výrobě. Zájem o modrotiskové zboží postupně upadal, tím také slábl zájem o výrobu forem. Nové vzory se objevují v souvislosti s tvorbou textilních a oděvních návrhářů v 30. letech 20. století. V 50. letech 20. století začaly poslední modrotiskové dílny spolupracovat s ULÚV. Jejich spolupráce a činnost pomohla zajistit pokračování výroby modrotiskových forem až do současné doby. Do 60. let 20. století vyřezával pro obě dílny formy prostřednictvím ULÚV formíř Josef Vlk ze Dvora Králové nad Labem. Po něm pokračoval v práci pro ULÚV až do jeho zániku v 1. polovině 90. let 20. století vnuk Milan Bartoš.

Výroba modrotiskových forem se řadí mezi tradiční řemeslné dovednosti vyžadující kombinaci řezbářské zručnosti, kreslířského citu a znalosti textilního řemesla. Forma slouží k ručnímu tisku rezervou na látku, která je následně barvena indigem. Jedná se o vysoce specializované řemeslo, které dnes ovládá v České republice jen několik málo řemeslníků. Modrotiskové formy svým ornamentálním bohatstvím a unikátní technologií představují významný projev tradiční lidové kultury a jsou nezbytnou součástí výroby modrotisku zapsaného v reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO (2018).

Nositelem statku je Milan Bartoš, řezbář a výrobce modrotiskových forem, jediný aktivní výrobce tohoto specifického řemesla v širším regionu. Jeho dovednosti navazují na řemeslnou tradici sahající do středověku. Výroba modrotiskových forem je úzce spjata s činností přeživších modrotiskových dílen, zejména rodiny Danzingerů v Olešnici na Moravě a rodiny Joch ve Strážnici, kterým Milan Bartoš formy dodává.

Hlavním faktorem ohrožujícím existenci navrhovaného statku je nedostatek zakázek. Výroba modrotiskových forem je do jisté míry závislá na činnosti posledních dvou modrotiskových dílen u nás. Spolupráce s dílnami spočívá v opravování historických forem a ve vytváření vzorů vzešlých ze spolupráce se současnými výtvarníky a návrháři. Činnost formířů zajišťují také muzea, v jejichž sbírkách se nachází formy na modrotisk, které je potřeba opravit nebo vytvořit jejich kopii, například pro edukační aktivity. Pro zachování statku je důležitá také jeho propagace a popularizace. Povědomí o existenci tohoto jedinečného řemesla rozšiřují také oba formíři, kteří jsou nositeli krajského ocenění Zlatý kolovrat za rok 2015 a Nositelé tradice lidových řemesel za rok 2020.

Významnou roli při uchování tradice výroby modrotiskových forem hraje spolupráce s modrotiskovými dílnami a muzei, které zadávají formířům práci na formách. Důležitá je také osvětová činnost a předávání znalostí tohoto řemesla prostřednictvím workshopů. Záchranná opatření na minimalizaci rizik zániku statku jako nemateriálního kulturního statku lze souhrnně rozdělit do několika úrovní. 1) Na úrovni nositelů tradic. Milan Bartoš a Jaroslav Plucha udržují svoji aktivitou a činností výrobu modrotiskových forem stále živou. Spolupracují s modrotiskovými dílnami u nás i v zahraničí, současnými výtvarníky i návrháři (Petra Gupta Valentová, Zuzana Osako), ale také odbornými institucemi. Připravují workshopy pro veřejnost a vedou rukodělnou dílničku pro děti, kde vychovávají budoucí řezbáře. Formířské řemeslo se u Bartošů předává z generace na generaci, proto si Milan Bartoš v rodině vychovává své nástupce, syna Tomáše Bartoše a synovce Aleše Zeleného. 2) Na úrovni kraje. Nositel statku se může zapojit do grantových programů Krajského úřadu Královéhradeckého kraje i Ministerstva kultury České republiky. Královéhradecký kraj bude nominovaný statek využívat ke své propagaci a k propagaci tradiční lidové kultury v rámci regionu, České republiky i zahraničí. K popularizaci výroby modrotiskových forem přispělo i ocenění Zlatý kolovrat a titul Nositel tradice lidových řemesel, které oba formíři obdrželi v roce 2015, resp. 2020. 3) Na úrovni odborných institucí. Milan Bartoš i Jaroslav Plucha dlouhodobě spolupracují s Městským muzeem ve Dvoře Králové nad Labem a Muzeem východních Čech v Hradci Králové, které zároveň plní funkci regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu, dokumentuje výrobu modrotiskových forem a zároveň je i uchovává. Oba formíři spolupracují s dalšími muzei nejen v rámci kraje, ale i mimo něj. Podílejí se na tématických výstavách a prostřednictvím workshopů představují své dovednosti veřejnosti.

V minulosti byla výroba modrotiskových forem rozšířená převážně v lokalitách severovýchodních Čech. V současné době se nominovaný kulturní statek vyskytuje na území města Dvůr Králové nad Labem, kde žijí a pracují oba nositelé statku Milan Bartoš a Jaroslav Plucha.